Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
současná pandemie a snahy o její řešení denně nastolují otázku, kdo co má dělat, a tedy otázku pravomocí a jejich delegování. Nechci ani nemohu zde hodnotit přijatá opatření a stavět se do tolik zneužívané pozice generála po bitvě. Zaprvé jsem vojenskou základní službu ukončil v hodnosti podporučíka, zadruhé bitva ještě zdaleka neskončila a zatřetí mám docela velké pochopení pro to, že když se něco řeší prvně v historii, leccos se řeší blbě. Jde mi opravdu o to, na jaké úrovni bychom chtěli v té které věci rozhodovat, což se jistě bude hodit i po skončení mimořádných opatření.
Takže začněme pěkně od shora u Evropské unie. V ní se nám promptně zhroutil, pro mezinárodní dopravu tolik důležitý, volný přechod vnitřních hranic, na který jsme si tak rychle zvykli. Dokonce to vždy není vinou samotných států EU, protože Unie překvapivě sahá až k Turecku, které naopak osvědčilo svou pružnost v delegování svých problémů do Evropy. Takže kvůli jejich selektivnímu výběru koho pustit přes hranice se ucpaly přechody až mezi námi a Slovenskem. Za většinu špatně průchozích vnitrounijních hranic ovšem mohou rozdílné hraniční kontroly a procedury jednotlivých zemí EU. Někde se na řidiče sotva podívají, jinde se jedná o zevrubné kontroly, kde by vám s troškou přemlouvání i vyoperovali mandle. No to zrovna ne, doktorů je málo, ale nějaké to lejstro s razítkem navíc určitě chtějí, protože úředníků je zatím dost. Hodilo by se říci, že by tedy Unie pravidla měla sjednotit. To by se nám líbilo, ovšem potud, pokud by za etalon byla brána ta naše. A to by se zas nelíbilo jiným. Vždyť k celé koroviróze mají státy diametrálně odlišné přístupy. Ve Švédsku třeba vesele dál paří po hospodách, u nás jsme propadli bezuzdnému šití roušek, jejichž magické moci věříme natolik, že leckdo ve svých genech zmobilizoval to nejlepší ze socialismu a udává své sousedy kouřící na balkóně s rouškami na půl žerdi nebo dokonce zcela bez nich. I mezi řidiči jsou na to rozdílné pohledy, zaznamenal jsem pro mě několik nepochopitelných stížností, že je na našich hranicích vůbec neprohlédli. Patrně u sebe neumí vypozorovat, že kašlou, a teplotu jim vždy měřila maminka. Takže chceme, aby hraniční procedury určovala Unie, nebo tuhle pravomoc necháme jednotlivým státům?
Pojďme o patro níž z Bruselu do Prahy. Bruselem tedy myslím Evropskou komisi a nikoliv džihádistickou čtvrť Molenbeek a Prahou Vládu České republiky, nikoliv Pražáky, kterých tam stejně moc nepobývá. Ministerstvo dopravy na naši žádost vydalo pro úřady doporučení jak postupovat při ukládání vozidel do depozitu, které bohužel probíhá tak masově, že se to nedá standardním způsobem zvládnout. Dle tohoto doporučení stačí zaslat žádost do datové schránky úřadu a následně v co nejkratším termínu fyzicky předat registrační značky na registr. Jenže některé obce s rozšířenou působností to prostě sabotují, protože se jim to dělat nechce a vůbec mají občany a natož dopravce v patě. Ale ministerstvo je za to nijak postihnout nemůže, nejsou v jeho pravomoci. Chceme tedy, aby se toho co nejvíce rozhodovalo co nejblíž k nám, nebo naopak svěříme do Prahy (Vládě) větší pravomoci, aby mohla s línými úředníky zatočit? A co třeba parkovací zóny? Nyní se dočasně jedním vládním nařízením všechny zrušily. Pokud o nich rozhodují radní menších částí, stávají se z obyvatel větších měst vnitřní vyhnanci, kteří nezaparkují, a tudíž nepřejedou do sousední čtvrti. Kdybychom to svěřili domovním důvěrnicím, měl by svou zónu každý vchod do paneláku. Stejně by se to nevyřešilo ke spokojenosti všech, protože někdo má auto krátké a naopak soused zbytečně dlouhé a jak já k tomu přijdu. Máme tedy nechat rozhodování o parkování na domovnicích, starostech městských částí nebo vedení celého města či snad ministra? Některé otázky by stálo zato pečlivě zvážit i v lepších časech. Přeji vám, ať se v nich brzy a ve zdraví setkáme.
