Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
automobil a jeho různé modifikace, od kabrioletu přes kamion po autobus, je nejen zdrojem naší obživy, ale také hybatelem celého hospodářství, pro mě stále také v neposlední řadě symbolem svobody a svobodného pohybu. Bohužel v současných krušných časech právě na něj dopadá rána za ranou. Nejdřív Zelený úděl, pak čínská chřipka nyní ruská válka. Všechno jsou to dějinné události, které mění svět, ten automobilový velmi viditelně. Zelená znamenala červenou pro do dokonalosti vyvinutý spalovací motor, čínská morová rána ochromila výrobu polovodičů neboli čipů, kterých jsou v moderním automobilu tisíce a bez nichž se ani nerozjede. Co přinesou ruské bomby, záleží na jejich množství a druhu a vůbec se mi to nechce domýšlet. Pro začátek to vypadá, že budou chybět komponenty z Ukrajiny jako kabelové svazky, ale také řada nezastupitelných surovin. Některé automobilky již stojí, jiné omezují výrobu a všechny zdražují. Jeden by nad nimi zaplakal.
Jenže pak se dočtete, že podle společnosti Ernst&Young se loni souhrnný provozní zisk šestnácti největších světových automobilových koncernů zvýšil o 168 % na 3,3 bilionů korun. A že se aut prodalo méně, to přece vůbec nevadí, když se prodala dráž. Stejné to bude s tou elektromobilitou a vodíkem. Neustále slyšíme, jaké ukrutné miliardy stojí automobilky vývoj, div že z toho nekrachují. Žádný strach, však my jim to zaplatíme. Teď třeba takový náklaďák na baterky stojí třiapůlkrát více než stejný na naftu. I u osobních aut si musíte připlatit dobrou polovinu navíc. Až nebude jiná možnost a spalovací motory se zakážou, penízky se jen pohrnou. Každý na to sice mít nebude, ale ty krásné marže to doženou. O tohle kouzelné slůvko marže se dokonce začal zajímat i stát, když na začátku března vylétla cena paliva do dosud nepoznaných výšin. Zaměřil se na pumpaře a shledal vše v pořádku. Už tehdy ekonom Kovanda radil, že se zaměřuje blbě. Netrvalo dlouho a od agentury Bloomberg jsme se dozvěděli, že marže rafinerií maďarské společnosti MOL stouply v březnu na 33,70 dolaru (zhruba 744 Kč) za barel ropy z únorových 3,40 dolaru (75 Kč), tedy desetinásobně.
Když je něčeho nedostatek, nebo ten nedostatek jen zahrozí, marže zákonitě utěšeně letí nahoru. Zajímalo by mě, jaké asi byly za socialismu marže na jeansy. Pokud se dobře pamatuju, na začátku osmdesátých let jsem wranglerky v Tuzexu kupoval za 120 tuzexových korun neboli bonů. A takové Pace se zipy na kapsách stály dokonce 180 bonů a levisky nebyly vůbec. Při tehdejší ceně bonu 5 až 6 Kčs, dle nálady veksláků, to byla zhruba tisícovka, což byla půlka platu našich pánů učitelů. Je to tedy ekvivalent současných dvaceti tisíc. To by dnes za jeansy dal málokdo. Však i ta Škoda 110 R stála 78 000 Kčs, což by na dnešní bylo něco přes jeden a půl milionu korun. A zdá se, že k tomuto stavu směřujeme mílovými kroky, takže vzhůru do minulosti. I ta nová železná opona se rýsuje, doufejme jen, že tentokráte budeme na té příčetnější straně. Není to nic veselého, ale vypadá to, že lépe už bylo. Po třiceti letech růstu a bohatnutí to nabírá opačný trend. A i když si myslím, že na ty jeansy za dvacet tisíc přece jen nedojde, při pohledu na každodenní zpravodajství, co za ukrutnosti se děje kousek za našimi hranicemi, mi i ty texasky za dvacku a nedomrlý elektromobil za dvě mega přijdou jako skvělá budoucnost.
Martin felix
