Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
my tady v Česku máme takový zajímavý obyčej, že rádi škatulkujeme spoluobčany do různých skupin, na kterých si pak vyléváme své frustrace, přisuzujeme jim kolektivní vinu za všechny hříchy světa, ba dokonce je podezíráme z vědomě organizovaného záškodnictví. Tohle začíná už v nejvyšších sférách našeho státu, kde se definují třeba pravdoláskaři, pak zase pražská kavárna, vítači, eurohujeři, klimaskeptici a alarmisti a mnoho dalších. Postupuje to samozřejmě směrem dolů, tam se velké skupiny škůdců rozpadají na menší a menší, vzájemně se nenávidějící podskupiny. Tím pádem má každý možnost být příslušníkem hned několika opovrženíhodných společenství současně, ale také se může vymezovat a nadávat řadě jinak stigmatizovaných bližních. Samozřejmě nejlépe anonymně na internetu a sociálních sítích. Klidně vynechejme nejvyšší politická patra, neboť všechny čtenáře tohoto textu nepochybně spojuje příslušnost ke skupině původců všeho zla – k dopravě.
Jistě víte, že doprava ničí vzduch, vodu, půdu, podnebí, ohrožuje a hubí živočichy i rostliny, vážně zatápí celému lidstvu, když podlamuje jeho zdraví počínaje oběhovým systémem přes rakovinu na milion způsobů a ohrožením sluchového aparátu v podobě třmínku, kovadliny a bubínku konče. V této skupině mnoha lidmi nenáviděné se však rozhodně netáhne za jeden provaz. Je zde přece odvěká rivalita mezi hodnou železnicí a zlou silnicí. Vždyť té silniční se k tomu všemu podařilo znehodnotit i dosud nedotknutelnou fyzikální veličinu – žere totiž čas. Jestli jste si mysleli, že je to právě naopak, že čas šetří, nemohli jste se mýlit více. Proč by se jinak chystala penalizace za způsobování kongescí, česky dopravních zácp? Ale i ta silniční doprava je tvrdě rozdělena. Ani jedna ze skupin pochopitelně také nedrží pospolu. Docela mne dostal jeden kamarád, který mi při neformální besedě v žižkovské pivnici U Járy oponoval argumentem, že zákaz předjíždění náklaďáků se musí zavést, neboť všichni řidiči kamionů jsou idioti. Byl to řidič autobusu.
Dělicí čára se pochopitelně nevede jen mezi jednotlivými druhy doprav, ale křížem krážem všemi směry. Moc hezky si třeba v současné době rozumíme se správci komunikací. Jsme přesvědčeni, že kvalita jejich údržby nám znemožňuje po silnicích bezpečně jezdit, oni jsou přesvědčeni, že způsob naší jízdy jim znemožňuje silnice udržovat. Politici, aby prokázali svou akceschopnost a zavděčili se lidu, jsou přesvědčeni, že nejlépe bude nás soustředit v pravém dálničním pruhu. V dnešní pomalu se drolící Evropě také není od věci zahrát na národnostní notu. Na tom, že cizinec není našinec a dělá problémy, se shodnou všichni. Každá země má tak své poctivé dopravce a bravurní řidiče, kterým kazí renomé ta pakáž odjinud.
Přestože to možná všechno není tak zlé, jak to vypadá na internetu a v médiích, nepochybně se snahy po zdůrazňování věcí, co nás spojují, místo těch, co nás rozdělují, dnes příliš nenosí. Možná to nebude tak mediálně vděčné, ale určitě smysluplnější, začít hledat společnou řeč. Není příjemná představa, že na tom našem plácku budou všichni proti všem, lhostejno, zda mu říkáme Česko nebo Evropa. Zatím ještě dvě skupiny tomuto trendu více méně úspěšně čelí a umanutě k sobě hledají cestu, i když mnohé snahy, jak je poštvat proti sobě, tu jsou. A kupodivu jsou to ty dvě největší skupiny vůbec. Muži a ženy.
