Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
minule jsem se na vlně nostalgie nechal zanést až do devatenáctého století. Důvodem bylo překvapení, že ve století páry jsme dokázali takřka ručně ve složitém terénu postavit během dvou let padesátikilometrový úsek železnice, která spokojeně slouží století, zatímco dnes při budování liniových staveb spíše než na roky počítáme v desetiletích. A bohužel i při jejich opravách. Při pohledu na novinové titulky upozorňující na rekordní počet uzavírek v letošním létě, se tak na jednu stranu dostavuje naděje, že věci se konečně hnuly, na stranu druhou podezření, že by se mohly hýbat podstatně rychleji. Na mytické D1, která je pod největším mediálním dozorem, se již skutečně pracuje, ne‑li nepřetržitě, tak alespoň 7 dní v týdnu. Z méně sledované D5 však v pátek po obědě zmizí naprostá většina dělníků a do pondělního rána zde panuje víkendově uvolněná nálada. To asi při stavbě Posázavského pacifiku panovala drsnější atmosféra.
Ono vůbec v minulosti všeobecně panovala poněkud drsnější atmosféra, to jen na starých pohlednicích to tak idylicky vypadá. Ty dokážou z minulosti vytěsnit většinu toho nepříjemného, stejně jako to umí naše paměť. Proto máme tak rádi retro. Vždyť tenkrát jsme byli mladí, vlasatí, štíhlí a vůbec všechno bylo před námi. Obzvlášť silně nás pak podobné pocity zaplavují, když budoucnost je nejistá a přítomnost se jeví poněkud šílená. My ovšem máme letos ještě jeden důvod podlehnout nostalgickým náladám. Celý rok si připomínáme, že je to již 50 let, co vznikl Česmad. A to v zemi s tak pohnutou historií není výročí zanedbatelné. Že se za půl století vepsala naše značka do podvědomí i tam, kde bychom to nečekali, svědčí i název nového sdružení nákladních železničních dopravců, které hodlá bojovat za zachování a rozvoj nákladní dopravy na českých kolejích. Nebudete tomu věřit, ale jmenuje se ŽESNAD. Ani my jsme tomu nevěřili. Protože se první zprávy o tomto uskupení objevily v tisku 1. dubna, považovali jsme je za povedený Apríl redaktorů. Apríl to však není. Ale buďme tolerantní, to se stává i geniálním umělcům, že někde něco slyší, zapíše se jim to do podvědomí a pak z nich po čase vypadne nechtěný plagiát, byť oni sami jsou předsvědčení, že nikde neopisovali. Když jsme u těch zlatých šedesátek, stalo se to Bruci Springsteenovi i Georgi Harrisonovi, tak co by to nemohlo potkat nějaké železničáře.
V roce 1966 se však kromě založení Česmadu udála celá řada dalších zajímavých věcí. Některé z nich zachytil Zdeněk Hofman na své znamenité kolorované perokresbě, která byla součástí charitativní dražby ve prospěch Nadace Truck HELP, jež proběhla na letošním Slavnostním večeru Sdružení. Se svolením úspěšného dražitele, žurnalisty a filantropa Milana Olšanského jsme si ji vypůjčili jako ilustraci k tomuto úvodníku. A také jsme se z ní poučili. Byl to například rok, kdy naposled veřejně vystoupili Beatles, začala se vyrábět dvoudveřová Škoda MBX nebo ikonická Alfa Romeo Spider. A vůbec to musely být pěkné časy. Tak nás pohltily, že jsme celé číslo Transport magazínu pojali tak trochu „retro". Vždyť před padesáti lety se Československo začínalo otvírat světu a naše kamionová doprava zahájila úspěšné tažení po Evropě. Tak úspěšné, že se dnes musíme bohužel věnovat i ryze současným tématům, jako jsou nevybíravá ochranářská opatření Francie a Německa. Unijní lídři klopýtající za realitou ještě ze setrvačnosti ve svých slonových věžích blábolí o uvolňování trhu a odstraňování byrokracie, zatímco si silné západoevropské státy pod jejich okny opevňují své trhy vůči ekonomikám později přistoupivších států. Ale přežili jsme ropné krize, železnou oponu i Euro 6, tak co bychom za padesát let neslavili stovku?
