Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
označení devatenáctého století za století páry je natolik výstižné, že už mu ho asi nikdo nikdy neodpáře. Jaké bude to naše jednadvacáté je blbost se teď snažit předpovědět, ale ani pro to uplynulé dvacáté se zatím nic definitivního nevžilo. Podle čeho také vybrat ten nejvýstižnější rys? Dvě světové války, létání, dobývání kosmu, big bít, komunismus nebo automobilismus? Asi by to mělo být něco, co bylo nejen významné pro onu dobu a právě v ní se objevilo, ale co s jejím uplynutím také skončilo. Třeba jako dinosauři pro druhohory. Obávám se, že právě automobily mají našlápnuto stát se legendou, která v uplynulém století hrála první housle, ale co nevidět se odebere na smetiště dějin.
Jak moc auta ovlivnila minulé století, si můžete potvrdit v úžasném Národním automobilovém muzeu v Turíně. A nemusíte být milovníkem vozů Fiat, které z tohoto města pochází, ani italských automobilů, ba ani aut jako takových, a bude se vám tam líbit. Chronologicky řazená expozice sice začíná vynálezem kola a obrázky Leonarda da Vinci, kočáry s parním pohonem a nechybí ani elektromobil ve tvaru doutníku, na němž muž s vlající šálou, belgický automobilový závodník Camille Jenatzy roku 1899 jako první překonal stokilometrovou rychlost. Ta pravá exploze samohybů ale nastává až ve století dvacátém s příchodem motorů s vnitřním spalováním. Defilují zde velká auta těch nejbohatších, pomalu se vymaňující z podoby kočárů, která ustupují vojenské technice první světové války, aby je vystřídalo meziválečné motoristické opojení. Po opětovném válečném intermezzu se Evropa motorizuje z dnešního pohledu kapesními automobily, které rychle sílí, rostou a zrychlují. V šedesátých letech v nich na obou stranách Atlantiku duní big bít a kvete volná láska. Nejsou opomenuty ani úspěchy budování socialismu v podobě excelentního trabantu. A tak dál až do současnosti, ba co víc, i do budoucnosti zhmotněné na jedné straně chmurným obrazem automobilové zkázy, na druhé zelenou vizí elektromobilů, solárních vozítek a dalších kreací. Samozřejmě nechybí ani plejáda sportovních vozů a vzpomínka na ty, kteří kouzlu rychlosti obětovali i svůj život. Ale pozor, ani ty nejcennější exponáty nejsou od návštěvníků odděleny otravnými vstup zakazujícími páskami. Navíc je vše doplněno interaktivními obrazovkami, kde návštěvníky potěší dobové nekorektní automobilové reklamy, stejně jako Bondova milostná vzplanutí v autech našich snů nebo černobílý filmový sestřih slepých a notně úsměvných automobilových uliček.
Nic není tolik vzdáleno představě o muzeu jako skladišti vysloužilých předmětů. Turínské muzeum je spíše oživlá minulost, navíc propojená do souvislostí. Jak vzdálené dopravní expozici Národního technického muzea, kde se za bezpečnostní šňůrkou a s malými popisnými cedulkami dělí o trochu toho prostoru unikátní závodní stříbrný šíp Rudolfa Caraccioly Mercedes Benz W154 s parní lokomotivou. A co teprve naše slavnostně otevřené Národní muzeum, ve kterém za 350 Kč můžete kromě holých stěn obdivovat 130 let starou kostru plejtváka myšoka a pohovořit s šesti unuděnými hlídači o bídě tohoto světa. Osobně neskrývám rozpaky nad současným vývojem ve světě motorismu, diktovaným nikoliv technickým pokrokem, ale směrnicemi odrážejícími obavy z konce světa zažehnutým produkcí CO2. Zahynou‑li pod tíhou tohoto tlaku současné automobily stejně jako dinosauři na konci druhohor po pádu asteroidu, ještě stále nám zbude možnost potěšit se vzpomínkou na báječné století automobilů v turínském Museo nazionale dell´automobile.
