Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
před dvěma měsíci jsme se zde podivovali nad zpupností Francie, která desítkám tisíc řidičů kamionů velkoryse umožnila strávit vánoční svátky na letištní ploše proměněné v obří parkoviště bez jakéhokoliv sociálního a hygienického zařízení. Záminkou byla nová mutace koronaviru, která se však tou dobou už potulovala po celé Evropě. Nyní je to již několik týdnů, kdy Německo brání všem řidičům přijíždějícím z České republiky překročit hranice bez negativního testu na koronavirus, který není starší 48 hodin. Fronty zde nejsou tak katastrofální jako v Británii, ovšem absolvovat až třikrát týdně šťourání v nose není pro české šoféry zrovna příjemná součást již tak náročného povolání. Ano, toto opatření jde proti celoevropským dohodám o volném přeshraničním pohybu nákladní dopravy v době koronavirové. Jeho dopady pociťuje velká část středoevropské mezinárodní kamionové dopravy. Ano, můžeme pochybovat o jeho smysluplnosti, když počty zachycených nakažených řidičů se pohybují v desetinách procenta. Proti německým restrikcím protestujeme na všech možných úrovních, od našich vládních představitelů po partnerské i všemožné mezinárodní organizace, a doufáme, že Německo opatření co nejdříve zruší nebo alespoň zmírní. Když se ale podíváme na dění v České republice nestranným pohledem zvenčí, můžeme se vůbec Němcům divit?
Česká republika se z premianta „Best in Covid“ stala během pár měsíců morovou jámou Evropy. V počtu mrtvých i nakažených dokonce patříme k nejhůře postiženým zemím celého světa. A tenhle sešup z nástěnky cti do horoucích pekel řídí stále titíž lidé (tedy ještě dnes 3. března, kdy tohle píšu). No upřímně řečeno, kdo by se nás nebál! Docela mě zaráží ta nulová sebereflexe, vždyť je přece normální, že když se mi v určité práci nedaří, tak jdu dělat něco jiného. Tuhle prostou věc jsem pochopil již na první chmelové brigádě, když jsem vinou svých nemotorných prstíků nebyl schopen plnit normy v česání věrtelů. Radši jsem šel strhávat žoky na traktor, kde jsem si prohodil místo se slabší, ale o to šikovnější spolužačkou. A všichni jsme byli spokojeni včetně předsedy JZD Malá Černoc. Asi nikdo z vlády na chmel nejezdil.
Jenže my jsme národ stojící na třech kulturních pilířích v podobě Franze Kafky, Haškova Švejka a Járy Cimrmana. Vím, s portrétem německy píšícího pražského židovského spisovatele se sice prodávají miliony triček a má několik obskurních muzeí, ale málokdo ho četl a skoro nikdo mu nerozumí. I to je příznačné, vždyť epidemiologii skoro nikdo nestudoval, ale na řízení pandemie má pevný názor každý druhý. Kdo si ale navíc troufne do čtení Kafkova Zámku, okamžitě pochopí, kde se vzala vládní epidemiologická strategie. Pak zde máme nebohého Švejka, kterému lidé s vrozenou absencí smyslu pro humor přičítají podíl na pokřivení českého charakteru. Na jedné straně hádání se, jestli jsou Češi více inspirací pro postavu Švejka nebo Švejk zformoval naši povahu, připomíná debaty o vejci a slepici. Na straně druhé asi všichni zapomněli, jak přežili budování socialismu. Čest výjimkám. No a pak zde máme Járu Cimrmana, který s přehledem zvítězil v anketě o největšího Čecha. Nepochybuji, že by v případě kandidatury stejně přesvědčivě uspěl i v přímé volbě prezidenta. O tom, jestli bychom si náhodou nepolepšili, nebudu spekulovat.
Shrneme‑li si výše zmíněná fakta, nelze se příliš divit, že vývoj epidemie zde máme, jaký máme, a že z nás mají sousední země jisté obavy. Je také zřejmé, že vláda tuhle polízanici za nás nevyřeší a v sebezáchovném úsilí se budeme muset spoléhat hlavně sami na sebe i jeden na druhého. Naštěstí i pro tyto případy máme oporu v naší literatuře. Vždyť jak efektivně se o sebe a své blízké uměli postarat takoví Lovci mamutů, Rychlé šípy nebo Karafiátovi Broučci.
