Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
kdysi dávno, v šeru dávnověku svého dětství jsem provedl nějakou lumpárnu, ze které jsem se před rodiči snažil vylhat domněle velmi mazanou lží. Byla to asi zcela banální klukovina, protože už si zaboha nedokážu vzpomenout, o co šlo. Moje výmluva byla ještě blbější, protože byla okamžitě odhalena. Otec si mě povolal, ale nenásledoval žádný trest, ba ani hlas nezvyšoval, jenom ke mně vedl řeč, kterou si kupodivu pamatuji dodnes. A že mám problémy vzpomenout si, co bylo včera k obědu. V podstatě ten moudrý muž říkal něco v tom smyslu, že důvěra je skvělá věc, kterou má každý z nás automaticky a zadarmo, ošemetná je ovšem v tom, že když ji ztratíme, získat ji zpět je velmi zdlouhavé a pracné, ne‑li nemožné. Podobné řeči zjevně nedrželi ke svým synům tatíci dnešních šéfů řady automobilek a oni nám lžou zcela bez uzardění jako dřevěný Pinocchio.
Vezměte si třeba tolik sledované údaje o spotřebě paliva. Moje třicet let staré auto ukazuje po natankování, že benzín máme, pak se něco zlomí a ručička hlásí, že už ho nemáme. Po další porci kilometrů se rozsvítí oranžové světýlko a já vím, že mám zhruba sto kilometrů na to, abych našel pumpu. S tím se dá naučit žít a není v tom žádná zákeřnost, pouze technická nedokonalost. Novější italská auta vybavená palubním počítačem mi vždy shodně ukazovala o tři čtvrtě litru lepší spotřebu, než byla nebo je ve skutečnosti. Nechápu, proč takhle legračně lžou, ale oproti klátící se ručičce palivoměru je to pokrok, jenž mně poměrně vyhovuje. Horší už to bylo po započetí honu na plyn CO2, který má se spotřebou paliva tu nejužší souvislost. Tady už nešlo o to dělat si legraci ze zákazníka, kterému při nejhorším řekneme, že jezdí jako prase, tady se musely dodržovat emisní normy. Na papíře to vypadalo báječně, ale protože jsem otestoval stovky aut, mohu potvrdit, že reálná spotřeba se u malých turbomotorů často liší i o padesát procent. Slibují čtyři litry a klidně jezdíte za šest. Ovšem jako všech podfukářů futrál se ukázala firma Volkswagen se svou slavnou Dieselgate. Zatím ji to vyšlo na 32 miliard eur, což je asi 820 miliard korun. To je suma peněz, kterou si ani nedovedu představit, a už vůbec si nedovedu představit, že ji nějaká firma může vypláznout a vesele funguje dál. Bohužel tenhle megaprůšvih přispěl i k rychlejšímu konci skvělých dieselových motorů, které při vysokých výkonech vykazovaly až směšně malou spotřebu, a tím i produkci CO2. To ale dnes již nikoho nezajímá a ztracená důvěra přináší své hořké ovoce. Z VW se mezitím stal největší bojovník za elektromobilitu, což ji v mých očích tedy rozhodně na důvěryhodnosti nepřidává.
Ostatně mé první setkání s elektromobilem bylo také hned o ztrátě oné důvěry. Malé autíčko na předváděcí akci ukazovalo na startu dojezd asi sto kilometrů. Po té, co jsem rozsvítil, zapnul si rádio a topení, v autě sice zůstávala stejná zima, ale číslo ukazatele dojezdu kleslo o dobrou třetinu. Když začalo pršet a ke slovu přišly stěrače, následoval další pád a já auto raději vrátil a pojal k tomuto způsobu mobility značnou nedůvěru. Ale pokrok nezastavíš a nyní jsem měl možnost svézt se s šestnáctitunou Volvo FL Electric. Dojezd ukazoval 150 kilometrů, byla zima, tma, lilo, měli jsme plně naloženo a já jel s pedálem na podlaze, takříkajíc jako prase. Po 80 kilometrech na dálnici, okreskách i ve městě a posunování auta kvůli focení jsem z vyhřáté kabiny vystoupil a dojezd ukazoval asi pětasedmdesát kilometrů. Takže Volvo nekecá. Samozřejmě tohle auto má řadu technických omezení, o kterých si povíme v odborněji zaměřeném článku. Hodí se opravdu jen k velmi úzce vymezeným úkolům a ani tak si nejsem jist, že by neznamenalo ekonomickou sebevraždu. Ale nelže a to je dobrý začátek. Když si to někdo spočítá, že se mu i přes astronomickou cenu vyplatí, může se na jeho údaje spolehnout. A udrží‑li si důvěru i v ostatních ohledech, jistě si přijde i pro jeho nástupce, který zas bude mnohem dál. Takhle nějak to asi táta myslel.
