Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
čínský virus se opět množí rekordní rychlostí, ale tentokrát to prý nevadí, protože je to pod kontrolou. Nicméně jsme také znovu v období, kdy se situace na bojišti mění každý den, takže budu psát o něčem, co má výrazně delší lhůtu spotřeby. Mám na mysli dopravní stavby, kde skutečně v českých podmínkách nehraje měsíční periodicita našeho časopisu žádnou roli.
Ať již jde o bydlení nebo budování infrastruktury, situace je v České republice naprosto ostudná. Podle Světové banky jsme v rychlosti stavebního řízení na krásném 157. místě, kam jsme se během osmi let propadli z již tak trapného místa 86. Ve skutečnosti je to ještě horší, protože světová instituce vychází z naivního předpokladu dodržování všech zákonných termínů, o čemž i sama ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová velmi silně pochybuje. Příprava nového stavebního zákona je tedy více než žádoucí, ale viditelně značně bolestivá. Je‑li ve hře eliminace čtyřiceti nutných razítek, znamená to tuhý odpor minimálně čtyřiceti institucí, které je udělují. V případu velkých, zejména dopravních staveb se zrodila myšlenka, že stavební úřady budou vyňaty z pravomoci jednotlivých obcí a měst, neboť zde často dochází k upřednostňování lokálních zájmů před celospolečenskými. To je solidní cisterna benzínu pod kotel vášní a představitelé měst a obcí vybuchují jeden po druhém. Nesmíme také zapomenout na profesionální ekoteroristy, kteří si s pomocí zdatných právníků ze zdržování stavebních řízení udělali fungující byznys, když směle rozporují stavby na severu Čech, jsouce přitom z jihu Moravy, a obráceně. Od těch zaznívá výstražné kvičení, že zákon jde na ruku developerům, jako by jejich činnost byla srovnatelná s pašováním tvrdých drog a obchodem s bílým masem.
Osud stavebního zákona, který by délku povolovacího řízení měl zkrátit na polovinu, je tedy ve hvězdách a ještě dále je dostavba řady klíčových staveb, o kterých se hovoří už desetiletí. Vezměme si třeba důležitý dopravní uzel Brno hlavní nádraží. Tato stanice vznikla už v roce 1838 a byla třetí nejstarší v celém Rakousko‑Uhersku. Nádraží stojí prakticky v centru města, což je na jednu stranu výhoda a na druhou pakárna. Proto se diskuze o jeho přemístění vedou už sto let. Ve dvacátých letech dvacátého století to sice bylo zprvu kvůli obtěžujícímu kouři parních lokomotiv, ale ty dávno odvál čas, zatímco diskuze se těší vynikající kondici. V Praze je takovým evergreenem dostavba silničního okruhu. Pracuje se na něm více než čtyřicet let a nejsme ani v polovině. Ještě poslední den prázdnin to vypadalo, že v platnost vstoupí územní rozhodnutí o dostavbě dalších 13 kilometrů, prvního září už bylo na stole 46 odvolání proti němu. Mimo jiné od hnutí ANO z Dolních Počernic, které má ve svém vládním prohlášení jeho dostavbu jako hlavní prioritu. Že by na tom upřednostňování lokálních zájmů před celospolečenskými přece jen něco bylo?
Upřímně řečeno, ono se čekalo, že to tak dopadne a že stavět se hned tak nezačne. Ono se dokonce tuší, že stavět se ve skutečnosti nezačne nikdy, stejně tak jako neproběhne v moravské metropoli žádné stěhování nádraží. Na tom je spíš pozoruhodné, že obě témata se politikům daří udržovat ve skvělé mediální formě a lze s nimi stále vzbuzovat mezi voliči silné vášně. Přitom je to stejně relevantní, jako kdyby se boj o hlasy vedl v debatě, zda při osidlování Marsu budeme prosazovat vozidla s pravostranným nebo levostranným řízením. Pro mě to má ovšem výhodu, že zamyšlení nad dostavbou naší stěžejní infrastruktury budou aktuální do konce mého života. Jejich záruční lhůta je, obávám se, nekonečná.
