Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
rád bych zůstal věrný tradici, že náš úvodník by měl alespoň lehce zavadit o aktuální situaci a při tom čtenářům dodat sílu a optimismus, aby jednak byli schopni pokračovat ve čtení Transport magazínu, ale především ve svém podnikaní. A to není žádná sranda, protože silniční doprava nebývá procházkou růžovým sadem a období blbé nálady se s radostným očekáváním světlých zítřků střídají řekněme dost nepravidelně, jestli v poslední době vůbec. V čase, kdy těžiště exportu a importu leží ve výměně virů a koronavirů, za koronakrizí očekáváme příchod krize hospodářské doprovázené krizí křesťanskodemokratických hodnot, je to obzvlášť zapeklité.
Naštěstí se nám zde ve střední Evropě ještě úplně nepřestala střídat roční období, takže se stále můžeme těšit na nadcházející léto. Pravda, místo všemi předpovídaného extrémního sucha začalo povodněmi, ale tak už to s mnoha prognózami bývá. Tohle urputné strašení různými katastrofami a konci světa má i svou světlou stránku. Normálně bychom nadávali na Medarda, že furt prší, zatímco nyní si chlapi v hospodě radostně připíjejí na to, že srážky dorovnávají deficit v povrchové vrstvě půdy do jednoho metru. Odvrácenou stranou je, že v řekách se po dlouhé době objevila voda, což je pro sběratele adrenalinových zážitků jev zcela neznámý, a živel si tak mezi nimi vybírá se zvýšenou intenzitou svou daň. Ale riskovat zdraví se dá úspěšně i při jiných pohybových aktivitách. Letošek bude nepochybně kvůli komplikovanému cestování přát domácí cyklistice. A zde se mnoho z nás, kteří během roku silnici sledují hlavně z pozice za volantem, ocitne za řídítky bicyklu a v pozici velmi zranitelné. Naopak i celoroční cyklisté budou nuceni odvést rodinu autem na dovolenou a tahle výměna rolí by mohla přinést i větší vzájemné pochopení. Na kole je třeba úplně pochopitelný nový německý zákon, který stanoví minimální vzdálenost, v jaké musí auto předjet cyklistu: nejméně dva metry mimo město, metr a půl ve městě. Za volantem zas i skalní kolař nahlédne, že nedělní cyklovýlet s rodinou po silnici první třídy je nejen životu nebezpečný, ale je to v podstatě akt dopravní agrese.
Vím, že jsou to naděje poněkud naivní, protože empatie je křehká, neprůbojná květinka, které se v současných drsných dobách dvakrát nedaří. Stále se však na silnici budou setkávat tábory pomalých a rychlých či velkých a malých, jejichž společný pohyb bez vzájemné tolerance nutně musí vést ke konfliktům. Poslední nadějí jak sblížit tyto antagonistické skupiny se pak jeví nalezení společného nepřítele. A ten zde skutečně je. Dobře o něm vědí v dopravních firmách ti, kteří pečlivě sledují náklady na údržbu a opotřebení pneumatik a všech podvozkových částí vozidel. Dobře o něm víme i my, kteří jsme byli nuceni prodat svá křehká italská silniční kola a nahradit je brutálními odpruženými mountain biky. Přes všechny politické sliby a proklamace, navzdory všem utraceným miliardám se české silnice stále méně hodí pro silniční dopravu, lhostejno, zda ji provozujete autem, kamionem, autobusem či na kole. Čím to je? Nedávno jsem jednal s firmou vyrábějící stroje, které pomocí mikrovlnné technologie zacelí během čtvrthodinky výtluk do rozměru 80 x 60 cm v takové kvalitě, že výsledkem je stav nového povrchu. Zatím ale neprodali ani jeden. Prý než výmoly opravovat rychle po jednom, je lepší počkat, až se díry pěkně rozmnoží a pak sfouknout celý nový povrch naráz. Takže dle svého původního záměru končím optimisticky. Léto je před námi a silničáři jsou už poslední krůček od stavu, kdy děr bude všude takové množství, že veškerý povrch našich silnic sfouknou nový naráz, najednou.
