Dle obecně sdíleného názoru se běh světa zrychlil, dynamika doby akceleruje, jedna změna stíhá druhou a my žijeme překotně a v neustálém spěchu. Ale upřímně řečeno, jak kdo. To mě tak napadlo, když jsem listoval půvabnou knížkou zachycující na starých pohlednicích krajinu, kudy se vinou koleje Posázavského pacifiku. V něm jsem už coby malý kluk tiskl nos na sklo, počítal tunely, ale i jezy na Sázavě, pod kterými jsem ve svých představách zdolával ty největší štiky a candáty. I dnes se v něm rád svezu po návštěvě kácovského pivovaru. Za prvé je to jediná možnost, když nechci jít zpátky na chalupu devět kilometrů pěšky, protože na kole se to už nesmí, za druhé jsem si dobře vědom, že provoz téhle malebné technické památky si vydatně sponzoruji z daní, jako ostatně i všichni ostatní, kteří se ale většinou ke své škodě ani nesvezou. O to ale teď nejde. V té pěkné knížce s obrázky jsem se v předmluvě dočetl i něco o stavbě trati. Konkrétně o 44 kilometry dlouhém úseku Čerčany - Kácov, jenž se prokousává docela úzkým a skalnatým údolím Sázavy, kterou v Ratajích přeskočí na druhý břeh a sem tam si razí cestu i tunelem. Stavba této části tratě dostala stavební povolení v létě roku 1889 a již o prázdninách v roce 1901 v Kácově na nádraží vystoupili první cestující. Tedy přesně za dva roky. Jen tak pro jistotu připomínám, že se stavělo ve století páry, v letech, kdy Rudolf Christian Karl Diesel teprve svůj motor s vnitřním spalováním představoval na světové výstavě v Paříži. Přestože Tatra vyrobila svůj první nákladní automobil v roce 1898, tedy rok před započetím stavby, zcela jistě materiál na stavbu a ze stavby Posázavského pacifiku dopravovaly výhradně živé koňské síly.
A nyní se vraťme do našeho hektického tempa. Když jsme u toho vláčku, ten si celkem drží svůj stoletý standard a 44 kilometrů dlouhý úsek z Čerčan do Kácova zdolává průměrně hodinu a půl, ve slabších chvilkách i hodinu a tři čtvrtě. Je to tak s naftou skoro stejně rychle jako na páru, alespoň však nejsme pomalejší. Horší je to s tou výstavbou. Že by se dnes podařilo něco postavit za dva roky? Dálnici D1 budeme jen opravovat minimálně pět let, ale taky třeba deset. O dálnici D3 spojující nás s Rakouskem uvažujeme od roku 1939, první úsek okolo Tábora se otevřel v roce 1991 a dokončení? Někteří optimisté tvrdí, že v roce 2028, já bych si spíš tipnul, že bychom to mohli nasměrovat ke stému výročí zrození záměru tuto silnici vybudovat. Naproti tomu taková dálnice D11, která by nás měla propojit s dalším naším sousedem Polskem, se začala stavět již v roce 1978 a hotovo by mělo být snad v roce 2030. Je to tedy dílo poměrně rozsáhlejší, abychom byli spravedliví a přesní, tak jeho výsledná délka bude činit 154 kilometrů, což je o 110 km více než posázavská lokálka, a rovněž je to komunikace širší. Na druhou stranu máme dnes k dispozici poněkud modernější techniku než koňské povozy a krumpáče s lopatami v lidských rukou a také strategičnost propojení Prahy s Varšavou je jiného kalibru než rozvoz výletníků. Ovšem výstavba bude trvat, když všechno půjde hladce, přesně o padesát let déle. Nebo se také dá říci, že naši předci ve století páry byli šestadvacetkrát rychlejší při budování dopravní infrastruktury, než jsme dnes my, co žijeme v tak úžasném pracovním tempu. A ostatně, musím i sám sobě sáhnout do svědomí. Jak dlouho se patlám třeba jen s tímhle úvodníkem ve srovnání s Mistrem Jiráskem, který ve světle lojových svíček sepsal dílo tak obsáhlé? A to mám k dispozici počítač a netřeba mi psát husím brkem namáčeným do inkoustu z duběnek.
