Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
poslední dobou mne jímá pocit, že jsme obklopeni nejméně dvěma různými realitami. Když ráno u snídaně poslouchám z rozhlasu zprávy, není to nic moc, když potom prolétnu internet, je to doslova depresivní. Naopak při polední cestě městem na oběd, vše vypadá zdánlivě v pořádku, o víkendu mimo město je to už, bojím se to říct, úplně skvělé. To samozřejmě platí i o realitě ekologické. Někomu připadá, že v Evropě zde máme od dob průmyslové revoluce započaté v 18. století nejen největší blahobyt, ale kupodivu i nejčistší životní prostředí, což tak trochu potvrzuje stále se prodlužující věk dožití. Byť na něj má vliv ještě asi další milion okolností. Jiný to vidí, že jsme historicky v nejčernějším ekologickém pekle, což tak trochu potvrzuje stále se zvyšující počet civilizačních chorob. Byť na ně má vliv ještě asi další milion okolností. A kdyby tento rozpor nestačil, máme zde ještě ekologii takovou tu místní a na druhé straně globální, kde z dnešního pohledu hrají nejsilnější housle tzv. skleníkové plyny způsobující celosvětové oteplování. Z obou pohledů za to může podstatným způsobem doprava, pročež je třeba na ni vzít pořádný klacek. Někdy se ovšem místní klacek s tím globálním až groteskně zkříží.
Lokální klacek prvně zasvištěl za ušima dieselovým motorům. Jasně, nejdřív bylo vidět, jak čoudí, pak se v nich našly pevné mikročástice a na konec kysličník uhelnatý, který do té doby nikomu moc nevadil, ale co kdyby... Když pak v Americe chytili Volkswagen při švindlování s emisemi, byl jejich osud zpečetěn. Bohužel ve svatém nadšení z jejich ukřižování se nejen jaksi zapomnělo, že v nákladních automobilech za ně neexistuje náhrada, dokonce se pro tentokrát úplně zavřely oči nad jejich přívětivostí k ledním medvědům, tedy o třetinu nižšími emisemi CO2 než u srovnatelných benzinových agregátů.
Solidní dávku pokrytectví ve vztahu k místnímu a globálnímu životnímu prostředí předvádí i taková ekologická velmoc, jako je Rakousko. To má totiž štěstí a smůlu zároveň, že na jeho území se vyvrásnily Alpy, které poněkud komplikují cestu do Itálie. Do té ze zbytku Evropy proudí většina zboží a turistů nejčastěji přes Brennerský průsmyk, ve kterém to Rakušané zkouší především kamionové dopravě znechutit mnoha rozličnými způsoby. Hlavně Německo s Itálií, ale také my se zbytkem Evropy se proti jejich schválnostem vehementně bouříme, protože komplikují volný pohyb zboží, což zpochybňuje jednu ze zásadních výhod EU. V současné době Rakousko přišlo s inovativním nápadem, povolit průjezd maximálně třem stovkám kamionů za hodinu a ani kolo navíc. To pochopitelně při denním množství 7 000 a ročním 2 500 000 kamionů nemůže vyjít, a v exponovaných dnech se tak tvoří fronty dlouhé až 70 kilometrů. Legrační je, že Rakušané tuhle šikanu zdůvodňují jako motivaci dopravců, poslat náklad vlakem, i když vědí, že je to z kapacitních důvodů zhola nemožné a žádné jiné řešení není k dispozici. Dá rozum, že sedmdesátikilometrová kolona popojíždějících náklaďáků vypšouká CO2 podstatně více než plynule jedoucí vozidla. V tomto případě však sodovkový plyn nevadí, protože Rakousko tam kamiony prostě nechce a zbytek Evropy i zdravý rozum si můžou trhnout nohou. Mezinárodní unie silniční dopravy IRU se ruku v ruce s Evropskou unií snaží Rakousko přivést k rozumu, ale diplomatickou řečí obou institucí „řešení však stále uniká“. Spolu s ním také unikají všeliké emise, leč řediteli IRU pro prosazování zájmů EU panu Marianovi nezbylo než po letech jednání smutně konstatovat: „Rakousko bohužel neprojevilo žádnou skutečnou ochotu vyřešit problém Brennerského průsmyku, který se táhne již několik let.“
Kromě dvojího pohledu na realitu a dvojího metru na ekologii se nám tak začíná rýsovat i dvojí obraz našich jižních sousedů. Skvělý vídeňský řízek, lahodný sachrův dort a chutná vídeňská káva, ale poněkud nechutná dopravní politika.
