2018_05
Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
pokud se v posledních týdnech pohybujete po Evropě a zvláště pak po Francii letadlem nebo nedejbože vlakem, blíží se pravděpodobnost včasného dosažení vašeho cíle limitně nule. Jednotlivé zaměstnanecké skupiny leteckého personálu bojují za své vyšší mzdy tu i onde prakticky nepřetržitě a cestující si už zvykli, že třeba i z dříve zcela precizní Lufthansou je to dnes více méně loterie. Až to začíná připomínat situaci v britských automobilkách v sedmdesátých letech, které ovšem nakonec vlna stávek ve svém důsledku skoro vyhubila. Ve Francii je to však něco jiného. Zákopová válka Macron vs. státní železnice SNCF není zdaleka jen o penězích. Je naplánována na několik měsíců a těžce subvencovaná a hluboce zadlužená SNCF v ní bojuje za udržení štědrých benefitů, které například v některých případech umožňují odchod do důchodu v 52 letech. Francouzská chlouba TGV tak sice jezdí pořád tři sta za hodinu, ale jen když se odboráři laskavě uvolí. Nebudeme ale strkat nos do problémů cizích dopravních odvětví, vím dobře, jak je nepříjemné, když oni strkají své rypáky do věcí našich. Spíš mě zaujalo, že kromě stresu cestovatelů v roli rukojmích může tahle vlna stávek a protestů přinést i jinak neočekávaná potěšení.
Například před dvěma lety jsem o dovolené naplánoval dvoudenní mezipřistání v Istanbulu, abychom alespoň zběžně proběhli toto nádherné město, dali si pod Galatským mostem plným rybářů smaženého sledě v housce, nakoukli do Modré mešity a koupili si v Grand bazaru nějaký značkový suvenýr. Těsně před naším příletem zde ovšem proběhl nepovedený puč, v jehož důsledku se sice také tak trochu stávkovalo, ale hlavně manifestovalo na podporu pana prezidenta. Za tímto účelem byla veškerá veřejná doprava zdarma, aby ty manifestace byly jaksepatří spontánní a navštěvované. Pro prořídlé řady návštěvníků to však byl milý bonus, navíc všudypřítomní samopalníci byli ke zbývajícím turistům velice vstřícní a pozorní.
Vloni jsem zas zavítal kvůli testu dodávek MAN TGE do Katalánska, a to právě v době, kdy zde vrcholila generální stávka. Mnozí kroutili hlavami, že se vůbec pokouším o přistání v Barceloně, když tam nic nebude fungovat. Kupodivu to byl omyl, letadlo dosedlo přesně, odbavení proběhlo bez problémů, pivo v letištní restauraci bylo levnější než v Ruzyni. Ani po zhruba stokilometrové cestě k zubaté hoře Montserrat nebylo znát, že by v zemi panovala nějaká mimořádná nálada. Až pod proslulým stejnojmenným klášterem jsme pocítili tvrdé dopady generální stávky, neboť své politické přesvědčení na parkovišti demonstroval místní hlídač, závoru nechal nahoře a my jsme španělskou ekonomiku ochudili o šest euro.
A konečně minulý týden mě stejně mile překvapili Italové. Když jsem po zhruba 500 kilometrech jízdy opouštěl v Toskánsku jejich dálnici, byl jsem již duševně připraven na poplatek rovnající se přibližně ceně naší roční dálniční známky. A ejhle, i do zdí či spíše prken zdejších výběrčích budek vstoupil bojový stávkový duch, šraňky byly nahoře, zelená světla svítila a za okénkem pouze nápis STRIKE, TRANSIT FREE. Všichni vesele vyjížděli, pouze němečtí turisté upadli do bezradného chaosu a honili s lístečky a bankovkami místní zevlující policisty, aby jim umožnili splnit zákonnou povinnost. Samozřejmě bezúspěšně. Vlna stávek patrně neopadne ani v nadcházejícím období léta a dovolených. Nepropadejte ale panice, někdy to i v dopravě může být se stávkujícími docela zábava.
