Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
volali mi z nějakého rádia, jestli bych jim nemohl okomentovat ty zákazy pro kamiony, co se projednávají v poslanecké sněmovně. Tak jsem se zeptal, zda myslí paušální zákaz jízdy v levém pruhu pro vozidla nad 3,5 tuny na dálnicích, nebo snad všeobecný zákaz jízdy vozidel nad 12 tun po silnicích druhých a třetích tříd. A oni na to, že měli na mysli rozšíření nedělního zákazu jízdy o 13 hodin, tedy od půlnoci do desáté hodiny večerní. Tolik nových zákazů si na nás přichystali poslanci k projednávání na jediný den. Zdá se, že k lepším zítřkům se hodláme prozakazovat.
Útěchou nám může být, že všechny tyhle zakazovací zákony byly vráceny do druhého čtení. Dlužno říct, že lví podíl na tom měl náš úspěšný lobbing. V případě zákazu předjíždění a nedělního zákazu tam dle vyjádření poslanců byly natrvalo zaparkovány. V případě zákazu jízdy na dvojkách a trojkách se uvidí. S tím parkováním je to ale nějaké lišácké vyjádření. Trvale něco zaparkovat zní jako nesmysl a ani jednací řád sněmovny nic takového nezná. Pro nás to samozřejmě znamená nepolevit v ostražitosti a být na případné vyparkovávání připraveni. Leč zakazování se samozřejmě netýká pouze kamionů, ale dere se do každého zákoutí našich životů. Politici tak rádi činí, vycházejíce vstříc společenské poptávce vedené mylnou představou, že až se vše špatné zakáže, zbude pouze dobro.
Když si dáte slovo „zákaz“ do vyhledavače Google, za třicet pět setin vteřiny vám najde zhruba padesát šest milionů zákazů. To je docela dost. To například slovo svoboda hledá skoro dvakrát déle a najde ho téměř o dvacet milionů méně. Zákazy jsou zkrátka v kurzu a pro nás je na nich ještě zajímavé, že se většinou jedná o zákazy dopravní. Sem tam se sice objeví nějaký ten unijní zákaz na ochranu přírody, týkající se třeba plastových tyčinek na čištění uší nebo rybářských olůvek či diabolek, nejvíc jich však dopadá na dopravu: kam se nesmí jet, čím se nesmí, kdo nesmí, jak se nesmí i kdy se nesmí. Pěkně se množí zákazy vjezdu do měst s dieselovými motory, někde už i vůbec se všemi spalovacími. V této souvislosti mne velmi zaujala iniciativa žádající zákaz tužek, protože také zanechávají uhlíkovou stopu, a to dokonce viditelnou.
Oblíbeným zdrojem povyražení je britské zákonodárství, ve kterém zůstaly zapomenuty historické relikty typu zákazu vstupu do komor britského parlamentu v brnění. Vzhledem k brexitu bychom však měli upřít pozornost spíš k Německu a Francii, které unijní a potažmo i naše zákonodárství nyní budou ovlivňovat nejvíce. Takže pozor! Ve Francii je například zakázáno líbat se na vlakovém nástupišti. Údajně se tím zdržoval odjezd vlaků. Tak to bychom mohli zavést i u nás, ale v opačném gardu, aby na nádražích byly vždy k dispozici nějaké líbatelné osoby a cestující si mohli krátit dlouhou chvíli při čekání na opožděné spoje. No, o některých německých uzákoněných zákazech se nedá žertovat ani po osmdesáti letech a některé naše zákony přijaté před sedmdesáti lety by dnes byly k smíchu, kdyby tenkrát nebyly k pláči. Tak snad jen s těmi zákazy, které dnes mění podstatu evropského hospodářství, trochu uvážlivě. Některé děti sice dnes tvrdí, že jsme jim zničili dětství, ale abychom se to nesnažili napravit tak vehementně, že se za to budeme zas muset omlouvat i jejich dětem.
